Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 23.Anděl

 

23. ANDĚL

Při tom se mi zdál sen.

Jak jsem tak plula pod tou temnou vodou, uslyšela jsem ten nejšťastnější zvuk, který moje mysl mohla vykouzlit – tak krásný, tak pozvedající, stejně jako strašný. Bylo to další zavrčení; hlubší, divočejší řev plný zuřivosti.

Ostrá bolest, která bičovala mou zvednutou ruku, mě vynesla zpět, téměř až na hladinu, ale nestačilo to; nedokázala jsem otevřít oči.

A pak jsem poznala, že jsem mrtvá.

Protože skrz těžkou vodu jsem slyšela zvuk anděla, který volal mé jméno, volal mě do jediného nebe, o které jsem stála.

„Ach ne, Bello, ne!“ křičel v hrůze andělův hlas.

Za tím vytouženým hlasem se ozýval další hluk – šílený lomoz, před kterým moje mysl couvala. Bylo slyšet hluboké zlé zavrčení, šokující cvaknutí zubů a vysoké kvílení, které najednou ustalo…

Radši jsem se snažila soustředit se na andělův hlas.

„Bello, prosím tě! Bello, poslouchej mě, prosím, prosím tě, Bello, prosím!“ prosil.

Ano, chtěla jsem odpovědět. Cokoliv. Ale nedokázala jsem najít rty.

„Carlisle!“ zavolal anděl s šílenou bolestí ve svém nadpozemském hlase. „Bello, Bello, ne, ach prosím, ne, ne!“ A anděl plakal bez slz, zlomenými vzlyky.

Anděl by neměl plakat, to ne. Snažila jsem se ho najít, povědět mu, že je všechno v pořádku, ale voda byla tak hluboká, tlačila na mě a já jsem nemohla dýchat.

Ucítila jsem tlak na hlavě. Bolelo to. Jak se ke mně temnotou prolámala tahle bolest, hned přišly další, silnější bolesti. Vykřikla jsem, lapala po dechu, prorážela skrze temnou hlubinu.

„Bello!“ křičel anděl.

„Ztratila něco krve, ale rána na hlavě není hluboká,“ informoval mě klidný hlas. „Dávej pozor na její nohu, má ji zlomenou.“

Anděl potlačil na rtech ryk zuřivého hněvu.

Ucítila jsem ostré bodnutí do boku. Tohle nemohlo být nebe, že ne? Na to tam bylo příliš mnoho bolesti.

„Také jí zlomil pár žeber, myslím,“ pokračoval metodický hlas.

Ale ty ostré bolesti slábly. Objevila se nová spalující bolest v mé ruce, která přebíjela všechny ostatní.

Někdo mě pálil.

„Edwarde,“ snažila jsem se mu říct, ale hlas jsem měla tak těžký a pomalý. Sama jsem mu nerozuměla.

„Bello, budeš v pořádku. Slyšíš mě, Bello? Miluju tě.“

„Edwarde,“ zkusila jsem to znovu. Můj hlas byl o trošku jasnější.

„Ano, jsem tady.“

„Bolí to,“ zanaříkala jsem.

„Já vím, Bello, já vím,“ a pak, stranou ode mě, se úzkostlivě zeptal, „Nemůžeš něco udělat?“

„Mou tašku prosím… Zadrž dech, Alice, to pomůže,“ sliboval Carlisle.

„Alice?“ zasténala jsem.

„Je tady, věděla, kde tě najít.“

„Bolí mě ruka,“ snažila jsem se mu říct.

„Já vím, Bello, Carlisle ti něco dá, přestane to.“

„Ruka mě pálí!“ vykřikla jsem. Konečně jsem se prolomila z poslední tmy a s chvěním jsem otevřela oči. Neviděla jsem mu do tváře, něco temného a teplého mi stínilo oči. Copak nevidí ten oheň? Proč ho neuhasí?

Jeho hlas byl vystrašený. „Bello?“

„Ten oheň! Uhaste někdo ten oheň!“ křičela jsem, jak mě to pálilo.

„Carlisle! Její ruka!“

„Kousl ji.“ Carlisleův hlas už nebyl klidný, byl zděšený.

Uslyšela jsem Edwarda, jak v hrůze zadržel dech.

„Edwarde, musíš to udělat.“ Byl to Alicin hlas, blízko mé hlavy. Studené prsty otřely mokro z mých očí.

„Ne!“ zařval.

„Alice,“ naříkala jsem.

„Může být ještě šance,“ prohlásil Carlisle.

„Jaká?“ prosil Edward.

„Podívej se, jestli dokážeš vysát jed z rány, je docela čistá.“ Zatímco Carlisle mluvil, ucítila jsem větší tlak na hlavu, něco mě tam dloubalo a tahalo za kůži. Ale pálení ohně tuto bolest přehlušilo.

„Bude to fungovat?“ Alicin hlas byl napjatý.

„Nevím,“ odpověděl Carlisle. „Ale musíme si pospíšit.“

„Carlisle, já…“ Edward zaváhal. „Nevím, jestli to dokážu.“ V jeho krásném hlase bylo slyšet zase tu trýzeň.

„Rozhodnutí je na tobě, Edwarde, ať tak nebo tak. Já ti nemůžu pomoct. Musím tady zastavit to krvácení, jestli jí budeš vysávat krev z ruky.“

Svíjela jsem se v sevření ohnivých muk a tím pohybem jsem si o to víc zhoršovala bolest v noze.

„Edwarde!“ zakřičela jsem. Uvědomila jsem si, že mám zase zavřené oči. Otevřela jsem je, zoufalá, abych našla jeho tvář. A našla jsem ji. Konečně jsem mohla vidět jeho dokonalý obličej, jak se na mě dívá, zkroucený do masky nerozhodnosti a bolesti.

„Alice, sežeň mi něco, čím bych jí zafixoval nohu!“ Carlisle byl skloněný nade mnou, ošetřoval mě na hlavě. „Edwarde, musíš to udělat hned, nebo už bude pozdě.“

Edwardův obličej byl přepadlý. Podívala jsem se mu do očí, a pochybnosti najednou nahradila zuřivá odhodlanost. Jeho čelist se napjala. Cítila jsem, jak se mi jeho studené, silné prsty zaťaly do té pálící ruky. Pak se nad ni sklonila jeho hlava a chladnými rty se přitiskl na kůži.

Zpočátku byla bolest ještě horší. Vykřikla jsem a mlátila proti studeným rukám, které mě držely. Slyšela jsem Alicin hlas, který se mě snažil uklidnit. Něco těžkého mi drželo nohu na podlaze a Carlisle mi svíral hlavu ve svěráku svých kamenných paží.

Pak se moje svíjení pomalu uklidnilo, jak jsem měla ruku čím dál víc necitlivou. Oheň vyhasínal, soustřeďoval se na stále menší místo.

Jak bolest opadávala, cítila jsem, že spolu s ní ztrácím i vědomí. Bála jsem se, že zase spadnu do těch černých vod, bála jsem se, že ho v temnotě ztratím.

„Edwarde,“ snažila jsem se říct, ale neslyšela jsem svůj hlas. Oni mě slyšeli.

„Je přímo tady, Bello.“

„Zůstaň, Edwarde, zůstaň se mnou…“

„Zůstanu.“ Jeho hlas byl napjatý, ale tak nějak vítězný.

Spokojeně jsem vzdechla. Oheň byl pryč, ostatní bolesti otupovaly s ospalostí, která mi prostupovala tělo.

„Je všechno venku?“ zeptal se Carlisle odněkud zdaleka.

Její krev chutná čistě,“ řekl Edward tiše. „Cítím chuť morfinu.“

„Bello?“ zavolal na mě Carlisle.

Snažila jsem se odpovědět. „Mmmmm?“

„Je oheň pryč?“

„Ano,“ povzdechla jsem si. „Díky, Edwarde.“

„Miluju tě,“ odpověděl.

„Já vím,“ vydechla jsem, tolik unavená.

Slyšela jsem ten nejoblíbenější zvuk na světě: Edwardův tichý smích, slabý úlevou.

„Bello?“ zeptal se Carlisle znovu.

Zamračila jsem se; chtěla jsem spát. „Co je?“

„Kde je tvoje matka?“

„Na Floridě,“ vzdychla jsem. „Podvedl mě, Edwarde. Díval se na naše videa.“ Pobouření v mém hlase bylo žalostně křehké.

Ale to mi něco připomnělo.

„Alice,“ snažila jsem se otevřít oči. „Alice, to video – on tě znal, Alice, věděl, odkud pocházíš.“ Chtěla jsem mluvit naléhavě, ale můj hlas byl slabý. „Cítím benzín,“ dodala jsem překvapeně skrze mlhavou clonu v hlavě.

„Je čas ji přemístit,“ řekl Carlisle.

„Ne, chci spát,“ stěžovala jsem si.

„Můžeš spát, srdíčko, já tě ponesu,“ uklidňoval mě Edward.

A byla jsem v jeho náruči, kolébal mě na hrudi – vznášela jsem se, všechna bolest byla pryč.

„Teď spi, Bello,“ byla poslední slova, která jsem slyšela.


 
 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Terzie Michaela Ševčíková Přikrilová

Na Terku email:tereznerez@email.cz
Na Míšu:misacekq12@seznam.cz
Na Terku icq:434318047
Na Míšu icq:564944006


Archiv

Kalendář
<< srpen / 2022 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 40807
Měsíc: 685
Den: 12