Kapitola 7.Vnitřní bolest
Kapitola 7.Vnitřní bolest
Další den byl velmi rychlý protože jsem ho strávila daleko v oblacích. Tam někde u Martina. Hrozně jsem se trápila. Nachystala jsem si věci do tašky a šla jsem spát. Ráno jsem se vzbudila z krásného snu a byla jsem pěkně naštvaná že skončil.Jasně.Byl o Martinovi. Neochotně jsem vylezla z postele, otevřela jsem okno a zavřela oči, jak mě ofoukl studený ranní vítr. Přešla jsem ke skříni a otevřela ji. Vybrala jsem si kalhoty a košili. Touhle kombinací jsem nemohla nic pokazit. Oblékla jsem se a myslela na Martina. Seběhla jsem do koupelny abych se učesala a vyčistila si zuby. Super, řekla jsem si pro sebe. Jsem zase na dně. Jsem na tom úplně stejně jako na začátku, když mi dal Adam kopačky. Udělala jsem si svačinu a chtěla jsem jít do garáže pro kolo, ale v tom na mě mamka zavolala „Ann?Nechceš hodit do školy?“zeptala se „Jo..to by bylo super.“odpověděla jsem „Ale jak se dostaneš domů?“ „Neboj mami. Já se ráda projdu. Domů je to jenom kousek.“ „Tak jak chceš. Pojďme už.“vyšli jsme z domu a já jsem zamkla. Nasedla jsem do mamčina Porsche a vyjeli jsme „Super mami,to auto je boží.“řekla jsem jí „Já vím. Tvůj otec se musel snažit.“zasmála se.Mamka otevřela střechu tak nám vlasy vlály jako americkým herečkám. Když jsme dojeli ke škole všichni na náš zírali.Uviděla jsem Martina.Skoro se mi podlomila kolena. Nějak jsem to udržela a odešla do třídy. Ve třídě si sedl do zadní lavice a já jsem s Kat ještě potkala Lauru „Ahoj..Proslýchá se že s Martinem už nechodíš.“řekla se škodolibým úsměvem „Buď zticha!“vykřikla jsem „Proč?Není to snad pravda?“zeptala se „Ne není!Mezi námi je to v naprostým pořádku. A to vždycky bylo. A jestli sním něco máš, tak si o tom drbej s někým jiným.“ „Takhle se mou nemluv!“vykřikla „Mluvím s tebou jako s normální blbou holku!“ „Hele!Tohle odvoláš!“řekla mi „Tak to tedy ne!“celý náš rozhovor sledoval Martin „Pak tedy můžu po celé škole roztroubit že jsi zbouchnutá.“v ten okamžik mi ruply nervy,dala jsem jí facku, která pořádně sedla „Ne neodvolám!Na to zapomeň!A jenom jedno slovo proti mně a zítřka se nedožiješ!“v tu chvíli Laura utekla na záchod si přepudrovat obličej aby tam neměla červený flek a všichni mi začali tleskat a povolávat: „Konečně!“Nebo„Konečně se někdo odvážil!“A podobně. Sedla jsem si před Martina a doufala že nic nebude říkat. Pokaždé když mi „spadlo“ pero se na mě díval. Když zazvonilo sklidila jsem si věci a vyběhla na chodbu. Cestou ke skříňce jsem potkala Laurou s červeným flekem na obličeji a smíchu jsem se nemohla ubránit. Na hlavní chodbě ke mně došel Martin a řekl „Musím s tebou mluvit.“řekl mi „Já nevím, jestli je teď vhodná chvíle...“ „Je..Teď je nejlepší chvíle.“řekl a otočil se na mě „Ne není, před hodinou jsem dala facku tvojí holce. Myslím že jsi to viděl.“odpověděla jsem mu „Ne to není moje holka. Moje holka jsi ty. Zapomněla jsi na to?“ „Ano..Zapomněla jsem na to hned na tom dvoře.“a šla dál „Nemůžeš na chvilku zastavit?“zeptal se „Nemůžu.“odpověděla jsem. V tu chvíli mě jeho paže přirazily ke zdi ale necítila jsem náraz „Prosím pochop!Miluji tě!Laura je mi ukradená!Prosím. Odpusť mi.“řekl mi a sklonil hlavu. On mi řekl že mě miluje. S tímhle slovem se nežertuje. On mě miluje!Ano!Zvedla jsem mu hlavu, aby se mi díval do očí „Taky tě miluji ale bojím se že mi ublížíš. Myslím na srdci, jinak ne.“řekla jsem mu a začervenala se „Neboj se. Budu tě vždycky chránit.“jak byl opřený pažemi o zeď trochu povolil a sklonil se, aby mě mohl políbit.Všechno se zatočilo, byla jsem to já a nikdo jiný s kým chtěl být. Byla jsem tak ráda že mě líbá. Byl to on. Toho kterého jsem milovala „Věříš mi?“zeptal se „Věřím.“odpověděla jsem a natáhla se aby mě ještě jednou políbil. Moje prosba byla vyslyšena. Chytil mě za ruku a zeptal se mně „Budeš zase má?“ „Ano a ráda,i když je to těžké.“usmála jsem se na něj „Kam jsi to chtěla jít?“zeptal se „Ke skříňce“odpověděla jsem. Když jsme došli ke skříňce, já jsem si vzala učebnice na angličtinu zeptal se „Máme společnou hodinu. Už s tebou smím zase sedět?“ zeptal se šibalským úsměvem „Smíš. Ale jedině když mi tohle už nikdy,nikdy neuděláš.“odpověděla jsem mu „Slibuji. Miluji tě.“políbil mi hřbet ruky když jsme vycházeli od skříněk.Cesta chodbou mi uběhla jako každá chvíle strávená s Martinem.Rychle, bylo mi to hrozně líto.Teda, líto protože mi to ubíhalo hrozně rychle jinak jsem ničeho nelitovala.Pálila mě ruka když mě za ni držel a abych řekla pravdu samou vášní se mi vpálili ramínka do ramen.Celá jsem hořela a nedivila bych se kdybych celá zčervenala. „Martine?“zeptala jsem se. „Copak?“ „Prosím tě, počkej minutku.“a v tu chvíli jsem zahučela na záchody kolem kterých jsme zrovna procházeli.Přešla jsem k zrcadlu, pustila vodu a opláchla jsem si obličej.Byla jsem rudá jako rajče.Musela jsem se sama sobě zasmát.Utřela jsem si tvář a vyšla ze dveří. „Můžeme?“zeptal se. „Jasně.“odpověděla jsem mu a chytla ho znovu za ruku když jsme vcházeli do učebny angličtiny.
