Krátké Pohádky a Dlouhé Romány =)

Kapitola 4.Nepřítomná

Zdál se mi krásný sen.Jo,byl o Martinovi.Líbali jsme se na krásné rozkvetlé louce.Už zase mám vstávat?Proč?Jejda!Neochotně jsem se vyhrabala z peřin pomaloučku otevřela přetékající skříň a oblékla si svoje oblíbené červené šaty.Po schodech jsem seběhla do kuchyně, upletla si cop.Udělala si snídani a přemýšlela o to jestli se Martinovi aspoň trošku líbím.Dojedla jsem umyla po sobě talíř a odcházím ke dveřím.Najednou slyším vrčení motoru jako kdyby od motorky.Rychle otevřu a vidím Martina na motorce.byla jsem jako vykulená.Musela jsem vypadat hodně vtipně, o tom nebyl pochyb „Nechceš svést do školy?“zeptal se mě „Ano!“vyhrkla jsem.Měla jsem hroznou chuť rozběhnout se k němu a skočit mu do náruče ale moje dobré já mi to nedovolilo.Dal mi helmu a nastartoval motorku.Chytla jsem se ho kolem pasu a přitiskla se k němu.Byla jsem tak ráda že jsem včera na té chodbě upadla.U školy jsem sesedla a počkala na Martina.On zaparkoval a když šel kolem mě, chytl mě za ruku a šli jsme jako pár.Všichni se na nás dívali.Bylo to jako v pohádce.Viděla nás i Laura která žárlivostí, byť nepukla.Došli ke skříňkám kde nikdo nebyl.Martin se na mě otočil a začal „Za včerejšek jsem hrozně rád.Asi jsem se do tebe zamiloval“řekl a mě málem vyskočilo srdce z těla „Já do tebe taky.“odpověděla jsem.Tahle chvíle byla naprosto dokonalá.Nebylo už co říkat.Doprovodil mě do třídy a já jsem v hodině matiky vůbec nedávala pozor, jediné na co jsem myslela byl člověk který měl právě tělocvik.Byl to Martin.Když zazvonilo a já šla ven ze třídy, uslyšela jsem jak si tam povídá Míša s Klárou „Slyšela jsi že Laura chodí s Martinem?“řekla Míša „Slyšela a taky viděla.Je to hrozná holka.“jak jsem to uslyšela, udělalo se mi hrozně.Všechno se začalo točit.Vyběhla jsem z učebny matematiky a mířila rychlým krokem k tělocvičně.Když jsem ho uviděla, rozbušilo se mi srdce.Buď silná.Říkám si „Ahoj,chyběla jsi mi.“řekl a já jsem málem zapomněla co mám říkat „Chyběla?A proč když chodíš s dokonalou Laurou?Aspoň si mi nemusel lhát a mohl jsi mi to říct na rovinu že mě nechceš!“před ním jsem se rozplakala a utíkala jsem ven.On běžel zamnou do toho deště „Ann!Počkej!“křičel.Já jsem ale přesto vyběhla ven.Běžel za mnou.Zastavil mě a řekl „Já s Laurou nechodím, nikdy bych nechodil.Já mám rád tebe.Laura si to jenom  vymyslela.Věř mi!“řekl „Chtěla bych ti věřit, ale nevím jestli můžu.“odpověděla jsem „Jak ti mám dokázat že s Laurou nic nemám?“zeptal se „Nevím.“odpověděla jsem „Teď mě něco napadlo.“řekl a přivinul si mě k tělu „Máš v sobě něco magického.Něco čím jsi jedinečná.Zamiloval jsem se do tebe, tak mě to nech dokázat.“v tu chvíli se naše rty setkali v krásném a mokrém polibku.Najednou vyšla Laura a začala ječet, všichni se seběhli a dívali se, jak se líbáme.Martin si toho vůbec nevšímal a líbal mě dál.Když ten krásný moment skončil, zašeptala jsem „Věřím ti.“a on mě objal a dodal „Díky.Smím se tě na něco zeptat?“zeptal se mě „Na cokoli.“odpověděla jsem „Budeš moje?“zeptal se „Ano.Jenom tobě se oddám.“řekla jsem a šli jsme zpátky do budovy ruku v ruce.Došli jsme ke skříňce „Jsi celá mokrá.“řekl ustaraně „Tady máš moji mikinu, aby ti nebyla zima.Jestli se nepletu, teď máme dvouhodinovku spolu takže s kým sedíš?“zeptal se s šibalským úsměvem „Sedím sama a bude mi velikým potěšením, když si přisedneš „Měl sladký úsměv div že se mi nepodlomila kolena.Na chodbě nikdo nebyl a já jsem toho využila, chytla jsem Martina za ruku a přivinula se k němu „Mohla bych tě o něco požádat?“zeptala jsem se.Prohrábl mi rukou mokré vlasy a řekl „O co?“zeptal se „Mohl by si mě ještě jednou políbit?Vím jsem nenasytná.“zasmál se přivinul si mě a zase jsme se líbali.Bylo to tak krásné.Celý svět se točil.Nebyla tady žádná bolest.Když polibek skončil řekl „Víš že jsi sladká když prosíš?“usmála jsem se „No nic méně by jsme měli jít do třídy.“Cesta chodbou byla úžasná.Když jsme došli do učebny byli jsme středem pozornosti.Vybrali jsme si nejzadnější lavici a sedli jsme si.Martin si posunul židli úplně k té mojí.V tu chvíli Do třídy nacouval pan Der s televizí a pustil nám film o Slavných spisovatelích.Já jsem měla oči jenom pro Martina.Chytil mě za ruku a usmál se na mě.když na konci dvou hodin učitel rožnul světla, Martin vstal a čekal na mě.Šli jsme do jídelny a celou cestu si povídali.Vzal tác, nabral si jídlo a mě taky „Děkuji.“řekla jsem „Pro tebe všechno.“odpověděl.Našel volný stůl a posadil se.Když jsem sedla já, zeptal se mě „Můžu vás nakrmit krásná slečno?“zeptal se zdvořile „Nakrmit?Jíst už umím nějaký ten pátek sama.“odpověděla jsem „No tak.Prosím.“zaprosil „No tak dobře.“odpověděla jsem.Uměl to bravurně a hrozně jsme se u toho nasmáli.Vycházíme z jídelny a jdeme ven.Slyším různé komentáře ale všechny se sobě podobají „Ano,Pátek.“Nebo „Konečně už konec.“musela jsem se tomu zasmát.Když jsme vyšli z budovy, Martin mě chytil za ruku a vedl mě k partě jeho kamarádů.