Kapitola 3.Proti proudu
Kapitola 3.Proti proudu
Sekretářka skoro nadskočila a vykřikla „Pro pána!Co se stalo? „Klid,Jen upadla na chodbě.
Řekl Martin „Počkejte chvíli.“odpověděla sekretářka a vrátila se ke svojí práci.Chvilku jsme si s Martinem povídali a, když vyšel z ordinace pacient, tak mě sestřička zavolala „Tak co ti je zlatíčko?“zeptala se mě doktorka „Vlastně ani nevím,bylo mi nějak divně, tak jsem šla sem ale na chodbě se mi zamotala hlava a upadla jsem…Teda upadla bych, kdyby mě Martin nechytil a nedonesl mě sem.“doktorka se na mě chápavě dívala a pochvíli odpověděla „Víš co?Popros Martina aby tě doprovodil domů nebo aspoň na autobus.Omluvím tě na zbytek dne.Zítra jestli ti bude dobře přijď jestli ne tak ještě jeden den zůstaň doma.“ „Děkuji.“odpověděla jsem „Ale nemáš za co drahoušku“zavírám za sebou dveře a mířím k Martinovi „Doktorka řekla že mě máš doprovodit domů.Teda pokud se ti chce.“a já jsem doufala že řekne ano a vlastně jsem nevěděla proč „Jasně,ještě by jsi skončila někde v poli u cesty“ „Co bych měla dělat v poli?“zeptala jsem se váhavě „Kdyby jsi tam sebou náhodou sekla už by tě nikdy nikdo nenašel.“v tu chvíli jsme se začali oba hrozně smát.Cesta chodbou proběhla v tichosti protože všude jinde se učilo.Vyšli jsme a celou cestu jsme si měli o čem povídat.Asi na konci Sernu mě Martin znova chytil do náručí a hodil mě na traktor, který jel okolo.Naštěstí tam naskočil za mnou.U Sobělic vyskočil a nabádal mě.“No tak skoč, já tě chytím,věř mi prosím.“Věřila jsem mu, skočila a on mě vážně chytil.“No vidíš, že to jde.“Cestou mě Martin chytil za ruku a já jsem nic nenamítala protože jsem asi byla zamilovaná.Když jsme dorazili k nám, chtěla jsem aby tady ještě chvíli zůstal.“Nechceš se napít?“Zeptala jsem se.A přepadly mě výčitky.Nechceš se napít?To tě nic lepšího nenapadlo? No nevadí.“Ale jo.“Odpověděl a já jsem byla ráda že se můžu vypařit.Odcupitala jsem do kuchyně vzala sklenici která mi jako první přišla pod ruku a dělám šťávu.Jdu do mrazáku pro led „Nestůj tam tak.Pojď dál.“Dávám mu do ruky skleničku.Dopil a vrátil mi ji nazpět.“Musím už jít, za pár minut mi jede autobus.Měj se.“Rozloučil se a odešel.Já jsem ještě pět minut stála ve dveřích a dívala jsem se směrem kudy odešel.Když jsem se vzpamatovala, šla jsem si udělat kávu.Potom co jsem dopila, jdu na počítač a poslouchám svou oblíbenou písničku.Z poslechu mě vytrhla mamka která mi cosi říkala.Myslím že to bylo o dnešním dni nebo tak něco.Já jsem měla plnou hlavu Martina.“Haló?Slečno?Jste tady?“Zeptala se mě.“Ale jo,promiň.Co jsi to říkala?Zeptala jsem se jí.“Říkala jsem, že budeš muset na nákup sama.Myslím tím na nákup bot.Je toho na mě moc.Rozvod s tvým otcem,práce a ještě obchod.“Řekla a vypadala kvůli tomu velice ustaraně.“To nevadí mami.Katrina mi poradí neboj.“Měla jsem o ni velkou starost.Mít dítě v sedmnácti a to ještě nechtěně je těžký úkol.S mamkou vycházím spíš jako s nejlepší kamarádkou.S klidným pohledem odešla.Nikdy jsem nechápala, proč si s takovými prkotinami dělá hlavu.Vyšla jsem znovu nahoru.Zvoní mi mobil došlo mi.“Ano Kat?“Zeptala jsem se.“Máš u školy kolo jestli ti to nevadí.“řekla.“Ach ne!Já jsem ale…“Neboj,vezeme ti ho…“Odpověděla.“Díky.Jsi skvělá.“Řekla jsem a zavěsila.Za chvilku zazvonila a předala mi kolo.“Díky Kat.“Řekla jsem.“Nemáš zač.Už musím uvidíme se zítra.“Rozloučila se a odešla.Už bylo devět a já si to ani neuvědomila.Šla jsem se umýt a převléct.Zalehla jsem s plnou hlavou Martina.Přehrávala jsem si celý dnešek v hlavě.Jak strašně začal a krásně skončil.
