Kapitola 2.Stížnosti
Kapitola 2.Stížnosti
Vyběhla jsem z učebny a namířila si to ke skřínce, obuji se a půjdu na vzduch.V duchu jsem se uklidňovala.Obouvám se a vycházím z budovy.Díky bohu jsem venku.Ale pořád je vidím před sebou jak se tam muckají.Udělalo se mi špatně.Musím myslet na něco jiného.Vytáhla jsem z tašky náčrtník a začala kreslit padající nažloutlé podzimní listy, jak elegantně padají a čekají, až je vítr odnese někam pryč.Nakreslila jsem velký mohutný strom a pod ním mnoho listí.Povedlo se.Mám to dokončeno.tento strom měl znázorňovat ochranu.Jako strážce lesa.Jako Ent.Jako někdo kdo tě schová před paprsky letního slunce když zrovna odpoledne nesnesitelně pálí.Uslyšela jsem zvonění.První vyšly holky z druháku.Připojila jsem se k nim, aby si nikdo nevšimnul že jsem nebyla na hodině, uviděla jsem Amantu „Amy?“zavolala jsem na ni „Ann.byla jsi na literatuře?Neviděla jsem tě tam.“odpověděla mi Amanta „Ano...byla jsem v zadní lavici.Musela jsi mne přehlédnout.“vykoktávala jsem se „Aha tak.no..já mám teď dějepis co ty?“zeptala se „Angličtinu.Uvidíme se na obědě.měj se“ „Ahoj“rozloučila se Amanta.Došla jsem do učebny angličtiny a uviděla jsem Katrinu s úsměvem od ucha k uchu, jak bylo v jejím zvyku.Měla jsem ji moc ráda.Je jako já.Jsme si vážně dost podobné.Chtěla jsem jí to všechno s Adamem říct, ale ona začala první „Ahoj.“řekla. „Ahoj.“odpověděla jsem „Měli jsme nějaký úkol?“zeptala se „Ne,neboj.To bych ti řekla do telefonu.“Podle výrazu bylo vidět že se jí ulevilo „Laura chodí s Adamem.“řekla jsem a sama jsem byla překvapená jak rychle se to ze mě vyvalilo.Katrina vypadala velice překvapeně, ale cítila se mnou „To je mi moc líto Ann.“odpověděla a v jejím hlase byl opravdu podtón lítosti „To je dobrý,teda bude,myslím.“po zbytek hodily jsme se k tomuto tématu už nedostaly a po angličtině už jsme neměly společné hodiny.Když po dvouhodinové chemii zazvonilo všem se ulevilo.Tedy aspoň to tak vypadalo.Šla jsem rovnou na oběd.Neměla jsem hlad ani na nic chuť.Bylo mi divně.Vzala jsem si jen colu a broskev „Nebudeš jíst?“zeptala se mě Kat „Nemám hlad.“odpověděla jsem.Když jsme si sedly, povídaly jsme si o různých věcech „Není ti špatně?Nechceš odvést na ošetřovnu?Jsi celá zelená.“zeptala se ustaraně Kat „Ne,Díky.Jen je mi nějak divně.Na tu ošetřovnu to zvládnu sama.Omluv mě na Matematice prosím.“vstávala jsem od stolu a vzpomněla jsem si, že bych měla poděkovat „Jo,Kat?“řekla jsem „No?“zeptala se a mírně nadzvedla hlavu od svého talíře „Díky za radu.“odpověděla jsem „Ale nemáš zač.“znovu sklonila hlavu a dál jedla zatímco já jsem se otočila a vyšla z jídelny.V půli cesty se mi udělalo špatně a zatočila se mi hlava.Myslela jsem že padám, taky že jsem padala, ale čekala jsem tvrdý náraz na zem, ale to se nestalo.Držely mě něčí paže.Chtěla jsem se otočit a podívat se kdo to je ale nešlo to, a najednou jsem se ocitla ve vzduchu.Nesl mě Martin Koret.Jeden ze třeťáků, někdo kdo doopravdy stál za kus řeči.Byl krásný a měl nádherné oči.Byly jako studánky.Měl víc obdivovatelek než měl Adam než měl kdokoliv na škole.Když mě nesl, nastala dlouhá a trapná chvilka ticha a potom konečně promluvil „Co jsi propána prováděla?Tančila jsi nějaký uctívající rituál šamanů?“zeptal se a usmál se na mě klukovským úsměvem.„Ne,šla jsem na ošetřovnu.Zkracuješ mi cesty.Takže mě už můžeš postavit na nohy.“odpověděla jsem „To tak!“vykřikl “Já tě postavím a ty sebou švihneš ještě jednou.To raději nebudeme riskovat“oba jsme se zasmáli, ale to už jsme byli u ošetřovny a on otvíral ani nevím jak dveře.
